Pojedete s námi? - Čína

Čína a Číňané

Jak už to s významy slov bývá, ani slova Čína a Číňané nejsou tak jednoznačná, jak se zdají. Většině lidí přijde asi na mysl Čínská lidová republika - světová velmoc, nejlidnatější stát světa nebo také Čína – kolébka jedné z nejstarších a nejvyspělejších civilizací na světě. Někomu jinému se vybaví i „ostrovní Čína“, kterou je ostrov Tchaj-wan, jedna z nejbohatších zemí světa a počítačová velmoc. Gastronomicky založeného člověka třeba hned napadne: „Dneska bych si dal k večeři čínu.“ V evropském, americkém nebo australském velkoměstě si lidé hned vzpomenou na čínskou čtvrť v sousedství, a kdekoli v jihovýchodní Asii si vybaví silnou čínskou komunitu, která ekonomicky „ovládá naše město, naši zemi.“

Zeměpisné podmínky

Čína je s rozlohou 9,5 mil. km2 třetí největší zemí světa (po Rusku a Kanadě), a je tedy samozřejmě velmi rozmanitá geograficky, klimaticky, demograficky i kulturně. Když je nejsevernější provincie Chej-lung-ťiang zavalena sněhem a lidé tu staví obrovské ledové paláce, v nejjižnějším koutě provincie Jün-nan praží horké tropické slunce. Na hranicích s Nepálem se tyčí nejvyšší hora světa Mount Everest (8848 m n.m.), ale také tu najdeme druhé nejnižší místo na světě, Turfanskou proláklinu (154 m pod úrovní moře). Lidé na severu jsou vysocí a světlí, na jihu malí a tmaví. Jižané hovoří kantonsky, obyvatelé západu ujgursky. Na východním pobřeží stojí supermoderní velkoměsta, ve vnitrozemí chudé vesničky bez elektřiny.
Aby se ten zmatek trochu uspořádal, bude vhodné rozdělit Čínu na dvě rozlohou srovnatelné poloviny: západní Vnější a východní Vnitřní. Vnější Čína je vysoko položená, nehostinná hornatá pustina, osídlená pouhými 5 % obyvatelstva, živícího se převážně pastevectvím. Pramení zde všechny hlavní čínské řeky, které odtud tečou na východ a jihovýchod a vlévají se do Žlutého, Východočínského a Jihočínského moře. Vnitřní Čína je níže položená a tvoří ji především úrodné roviny a mělká říční údolí. Díky této konfiguraci byla od počátků čínské civilizace vhodnější k lidské kultivaci, je velmi hustě zalidněná a ekonomicky mnohem rozvinutější.
Významným klimatickým dělítkem je také 6400 km dlouhý tok třetí nejdelší řeky světa Jang-c´ neboli Dlouhé řeky (Čchang-ťiang). Pramení v Tibetu, a pak protéká víceméně pořád od západu na východ, má více než 700 přítoků a u města Šanghaj se vlévá do Východočínského moře. Dlouhá řeka svým tokem zhruba sleduje 30. rovnoběžku, a tvoří tak předěl mezi mírným pásmem severní Číny a subtropickým až tropickým pásmem jihu. Oblast na jih od Dlouhé řeky se vyznačuje celoročním závlahovým pěstováním rýže s dvěma až třemi sklizněmi za rok. Zelená kopcovitá krajina je půlměsícovými terasami rozdělena na tisíce políček, šplhajících až vysoko do kopců. Povaha severu je do jisté míry dána povahou Žluté řeky, druhé největší v Číně. Na horním toku protéká oblastmi jemně naváté spraše – „žluté půdy“, kterou s sebou odnáší na východ.
Většina tohoto nánosu se pak ukládá na pomalejším dolním toku, čímž zvyšuje říční dno. V minulosti řeka často a náhle měnila své koryto. Nový systém hrází, jež jsou budovány za účelem udržení řeky v původním korytě, a zvedají ji tak stále výše nad okolní krajinu, problém řeší jen částečně. Sever je rovněž častěji než jih (kde jsou srážky pravidelnější) sužován povodněmi a suchy. Rozdílné povahy jihu a severu potvrzují také přezdívky řek, které jim dominují. Zatímco Dlouhé řece se říká Hlavní ulice Číny nebo Čínská čára života, Žlutá řeka si vysloužila přezdívky Nejbahnitější řeka světa, ale i Čínský smutek.

Obyvatelstvo
 Čína je svým počtem obyvatelstva 1 286 975 468 (r. 2003) nejlidnatější zemí světa. Ač jsou na tento fakt Číňané pyšní, lidnatost je vnímána jako velký problém. Od roku 1979 zavedla čínská vláda restrikční opatření – „politika jednoho dítěte“, v jejímž rámci je rodinám zákonem povoleno jen jedno dítě (výjimečně dvě). Ačkoli si Číňané vytyčili cíl usměrnit růst populace tak, aby v roce 2000 její počet nepřekročil jednu miliardu, číslo stouplo na 1,25 miliardy.
Téměř 95 % obyvatel Číny sídlí v přelidněné východní části, zatímco hustota zalidnění na západě je pouze 1 obyv./km2. I z tohoto důvodu provádí v současné době vláda velkorysý projekt nazvaný „Chanové, jděte na západ,“ který by měl kromě hospodářského rozvoje západní Číny ulevit přelidněnému východu a poskytnout životní prostor a pracovní příležitosti milionům Číňanů. Čína se vedle lidnatosti často chlubí také svou národnostní rozmanitostí. Diplomatické i obchodní návštěvy jsou při příjezdu vítány hosteskami v nejrůznějších krojích, zvány do etnických restaruací a obdarovány propagačními brožurami, jež představují bohaté kultury zde žijících národů. Vláda ČLR oficiálně uznává existenci 56 národnostních skupin, nejpočetnější Chanové tvoří 93 % populace. Z etnografického hlediska je opět důležité rozdělení Číny na Vnější a Vnitřní. Vnější je domovem nečínských národů – Mongolů, Ujgurů (turkického původu) a Tibeťanů.
Přestože se říká, že čínsky hovoří na světě více lidí než jakýmkoli jiným jazykem, Číňané z různých provincií si často vůbec nerozumějí. V Číně existuje mnoho dialektů, mezi nimiž jsou veliké rozdíly ve výslovnosti, slovní zásobě i gramatice. Regionální odlišnosti mluvené čínštiny celkem úspěšně překlenuje pekingský dialekt neboli mandarínská čínština, pchu-tchung-chua, která byla stanovena oficiální řečí ČLR. Je vyučována ve školách, užívá se v médiích a na úřadech a většina Číňanů je schopna se jí alespoň na základní úrovni dohovořit.
Záludnost studia čínštiny spočívá v tónech a znacích. Čínština má čtyři tóny – stoupavý, klesavý, rovný a klesavo-stoupavý. Proto například slabika ču vyslovená čtyřmi různými tónovými způsoby může nést čtyři různé významy – prase, svíce, vařit, bydlet. Číňané s radostí donekonečna omílají vtipy o cizincích, kteří pletou tóny a například místo otázky „Mohu se vás na něco zeptat?“ (wen v tónu klesavém) se otážou „Mohu vás políbit?“ (wen v tónu klesavo-stoupavém).

Počátky čínské civilizace

Kontrast mezi starověkou a novodobou Čínou je zarážející. Na jedné straně stojí Čína jako jedna z nejstarších a po dlouhou dobu také nejvyspělejších civilizací na světě, s dokonale propracovaným systémem státní administrativy a byrokracie, vysokou životní úrovní, kde byla učiněna řada nejvýznamnějších objevů a vynálezů a kde vznikala sofistikovaná kultura a jedinečné umění. Na druhé straně je Čína 20. století – chudá země třetího světa, zaostávající nejen za západními zeměmi, které se o několik století dříve Číně v ničem nevyrovnaly. Jak k tomu došlo?
Počátek vzniku čínské civilizace je dodnes zahalen v mýtech a záhadách a obrázek o něm se skládá z útržků, z příběhů a zápisů pocházejících z pozdějších období a z archeologických objevů 20. století. Tyto nálezy odkryly v Centrální rovině – na středním a dolním toku Žluté řeky – královské paláce dynastií Sia (2200 - 1700 př. n.l.), Šang (1700 - 1100 př. n.l.) a Čou (1100 - 221). Odborníci se domnívají, že jde o hlavní města nejstarších státních útvarů existujících na území dnešní Číny. Jednalo se o usedlé a poměrně vyspělé zemědělské komunity, vyznávající kult předků, jimž vládli králové.
Tehdejší lidé uměli vyrábět keramiku, hedvábí, lít bronz (období Šang proslulo výrobou překrásných rituálních bronzových předmětů) a používali již plně rozvinuté znakové písmo. K jednomu z nejpodivuhodnějších světových archeologických objevů došlo v roce 1898 nedaleko bývalého města An-jangu ve středočínské provincii Che-nan, kde bylo odkryto velké množství želvích krunýřů a dobytčích lopatkových kostí, popsaných různými věštebními texty. Věštci v době dynastie Šang hráli velmi důležitou roli. Hlavním proudem čínské kultury se stala právě kultura Centrální roviny. Periferie obývali lidé nečínského původu (kočovné kmeny Hunů, Mongolů, atd.), kteří sice na čínskou říši často útočili a leckdy vládnoucí dynastii velmi oslabili, jinak však docházelo k jejich asimilaci.
Rozpad centrální moci po oslabení dynastie Čou a následné dlouhé období válek mezi mnoha slabými státečky v oblasti mezi středními a dolními toky Žluté a Dlouhé řeky inspirovaly mnohé snahy po řešení otázek státního a společenského uspořádání a vyvolávaly v lidech touhu po míru a řádu. Období mezi 5. až 3. stoletím př. n.l. je proto zásadní pro vznik hlavních čínských filozofií a náboženství a nazývá se dobou „sta škol“ filozofií. V této době žili a působili například nejvlivnější čínský myslitel Konfucius i zakladatel taoismu Lao C´.

Zakázané město

Město se tehdy jmenovalo Chánbalyk, čínsky Ta-tu, „Veliké hlavní město“. Z Kublajovy rezidence se ovšem dochovalo pramálo. Když po necelých sto letech Ču Jüan-čang Mongoly z Číny vyhnal a provolal v roce 1368 novou čínskou dynastii Ming, vybral si jako císař Chung-wu za své sídlo Nanking, „Jižní hlavní město“, na dolním toku řeky Jang-c´-ťiang. Ve stejném roce císařův generál Sü Ta, velící severní expedici, obsadil Ta-tu a přejmenoval ho symbolicky na Pej-pching – „Severní mír“.

Peking čínských císařů
Rozhodující chvíle Pekingu přišla po smrti prvního mingského císaře. Nástupcem se stal jeho vnuk Ťien-wen, ale zároveň vypukla čtyřletá občanská válka, na jejímž konci byl vládce svržen svým strýcem, princem z Jenu. Ten v roce 1403 nastoupil na trůn jako třetí mingský císař pod jménem Jung-le. Za jeho klíčovým rozhodnutím možná stála trocha nostalgie po uplynulém mládí, stráveném právě v Pej-pchingu, snad i snaha začít po krvavém dobytí trůnu novou éru v novém sídle, určitě tam však byly i významné strategické důvody. Po vyhnání Mongolů totiž čínská říše mohutně expandovala na sever, ale zároveň jí největší nebezpečí stále hrozilo ze severozápadu. Buď jak buď, Jung-le zvolil přesun hlavního města z Nankingu na sever, do Pej-pchingu.

Si-an a hliněná armáda

Náhle se zvenčí ozve hlasité zabušení. Tanečnice znehybní, strážní prohodí několik slov a vrata se otevřou. Začíná hrát hudba a dívky se dávají do pohybu. Ceremoniál vítání cizí delegace se rozbíhá.
Snad opravdu stejně jako před nějakými 1300 lety za vlády dynastie Tchang, snad trochu jinak, určitě však před jinými diváky. „Delegací“, která má slavnostní uvítání v sídelním městě zahrnuté ve svém programu, je skupina japonských turistů. A tak jsou tančící děvčata bleskurychle obklopena ze všech stran, jejich pohyby zabírají desítky videokamer a digitální fotoaparáty číhají na každý jejich úsměv. A ještě jedno je jisté – vítání za Tchangů neprobíhalo tady, ale v místech daleko více na okraji dnešního města. Si-an v době dynastie Mingů, z níž pocházejí dodnes dochované městské hradby dlouhé 12 km, se rozkládal jen na šestině své někdejší rozlohy. Za Tchangů měřily jeho hradby asi trojnásobek a bylo v nich 13 bran oproti pouhým čtyřem mingským. A také se jinak jmenoval.

Hlavní město 12 dynastií
Dnešní Si-an, hlavní město provincie Šen-si, má více než dva a čtvrt milionu obyvatel, celá aglomerace, do níž patří i šest venkovských okresů, pak téměř šest milionů. Město leží v úrodné sprašové oblasti jižně od řeky Wej, pravostranného přítoku Žluté řeky, v místě, které bylo historickou kolébkou čínské kultury i státnosti. Jestliže přijmeme hojně šířené čínské konstatování, že Si-an byl v historii hlavním městem celkem 12 panovnických dynastií, musíme ho chápat s určitou velkorysostí, tak typickou pro velké země.

Živé poklady